Když je všechno špatně

Dneska jsme jeli s Alánkem ráno metrem a naproti nám seděla paní ve středních letech. Byla dobře oblečená, načesaná, upravené nehty a v ruce čerstvou kávu – finanční tísní rozhodně netrpěla. Pořád se tak zamračeně koukala na vše kolem, bez náznaku úsměvu, bez zájmu. Když pak neznámý hlas oznámil, že je přestup na muzeu uzavřený a že musí lidi jet o stanici víc a pak se vrátit, vybouchla vzteky. Co si to jako dovolujou, vždyť tohle nemůžou a ona přijde pozdě!

(more…)

Zkazila sis život

Už dlouhou dobu se mi nic podobného nestalo. I když je pravda, že vyčítavé pohledy v metru nebo tramvaji jsou téměř na denním pořádku. Lidi prostě mladé maminky z nějakého důvodu pohoršují. Ale zpět k věci. Pokud čtete můj blog, víte, že s Alanem studuji prezenčně magisterský obor na fildě. A v tomto semestru jsem poprvé začala jezdit do školy bez něj. Občas ale hlídací babička onemocní, a nikdo jiný zrovna nemůže, a tak musí Alan se mnou. (more…)

Dítě jak ze škatulky

Když jsem onehdy přijela na návštěvu k tátovi, chtěla jsem zase hned odjet zpátky domů. Táta si totiž při vítání s Alánkem neodpustil poznámku o tom, že vypadá jak malý cíkáně. Když jsem se ho zeptala, jak to myslí, vysvětlil mi, že je nějak moc ušmudlanej. (more…)

Vy máte ale krásnýho brášku

Ačkoli ještě před takovými padesáti lety měla dítě téměř každá ještě před pětadvacetinami, dneska si přijdu jako exot, když někomu říkám, že je to opravdu moje dítě a ne mladší sourozenec. A nedokážu si nějak na tyhle konfrontace zvyknout. (more…)