Na rande

V prvních týdnech a měsících po Alanově narození jsem častrokrát měla pocit, že už nikdy nebudu sama. Že už nikdy nepůjdeme s T společně do kina, divadla nebo na kafe, že prostě skončilo období MY DVA a začalo období MY TŘI. (Pokračování textu…)

První rodinné focení

Ani svatební, ani s bříškem ani novorozenecké… všechna ta klišé focení jsem považovala za zbytečné vyhazování peněz. Až když bylo Alánkovi několik měsíců, a já jsem si uvědmila, že mám sice v mobilu tisíc fotek, ale všechny stojí za starou bačkoru, mi došlo, že na tom profi focení něco bude. Ještě dlouho mi ale trvalo, než jsem se k tomu opravdu odhodlala. Poslední kapkou totiž byla chvíle, kdy jsem v počítači hledala fotky, na kterých jsme všichni tři a našla jsem dvě.  (Pokračování textu…)

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec

Vždycky mě strašně štvaly všechny pohádky a romantické komedie, které končily dokonalou svatbou hlavních hrdinů, kteří zrovna byli na vrcholu štěstí. Hrozně mě totiž zajímalo, co se bude dít potom. Zůstanou spolu? Budou se hádat? Nebo bude jejich vztah pořád stejně idylický? (Pokračování textu…)

O hlídání

Kdo čtete můj blog, určitě víte, že se snažím držet zásad kontaktního rodičovství – ač jsme si je přizpůsobili podle našich vlastních priorit. Alan byl první půl rok svého života prakticky neodložitelný. Což o to, mě samotné to vůbec nevadilo, ale to zklamání v očích babiček a prababiček, že nemůžou jezdit venku s kočárkem! (Pokračování textu…)

Co si přeješ, to se ti splní!

Přála jsem si v životě už hodně věcí. Jako malá jsem moc chtěla být doktorkou, pak právničkou a nakonec herečkou. Všechno v souvislosti s tím, na jaký seriál jsem se zrovna dívala… Nakonec se moje přání ustálilo na tom, co mě doopravdy bavilo – psaní. A to se mi splnilo – ať už tímhle blogem, články na web a nebo občas i do časopisů. (Pokračování textu…)