Už od dětství potřebuju k životu rituály. Právě na ty taky nejčastěji vzpomínám, a vím, že byly důležitou součástí snad všech mých životních období. A protože T nikdy moc žádné neměl, ale myšlenka něčeho, na co se člověk může těšit a ví, že to tak prostě bude, se mu líbila, vytvořili jsme si postupně nové, naše. Některé vědomě, jiní přišly tak nějak automaticky. A já je miluju. (Pokračování textu…)
Ani ne měsíční Alan. To jsem běžně usínala s ním během dne…
Tahle věta mě vždycky strašně iritovala. Když ji v nějakém filmu nebo seriálu pronesla ženská hrdinka, byť po dlouhém dni v práci nebo s malým dítětem, v duchu jsem si říkala, že tohle nikdy neřeknu. Nikdy přeci není člověk unavený natolik, že by nezvládl nějaké to techtle mechtle. (Pokračování textu…)
Nedávno jsme byli na návštěvě u babičky. Po obědě se babička ptala, kdo si dá kafe a protože kvůli kojení pořád kafe moc nepiju, řekla jsem, že chci meltu. Na otázku a kolik lžiček jsem se podívala na T. Byl to totiž on, kdo mi dělal každé ráno celou snídani, zatímco já jsem kojila, přebalovala a oblékala dítě. Holka holka, co ty to seš za hospodyňku, povzdychla si babička. (Pokračování textu…)
Dlouho mi to tak nějak nedocházelo. Bylo to všechno totiž strašně rychlý. Porod (ten teda zas tak rychlý nebyl, na myšlenky jsem ale stejně čas neměla), šestinedělí, uplakané miminko, každodenní starosti, stres a strach. Řešila jsem pořád něco. Alánkovi teče oko, Alánek má něco s pupíkem, Alánek má něco červeného v plínce… (Pokračování textu…)
Jako mladá máma studentka bez nároku na mateřskou jsme s T odkázáni pouze na jeho výplatu a směšný příspěvek na dítě. A tak se snažíme šetřit kde se dá. Největší položkou v měsíčních výdajích byly všemožné mycí prostředky. Tablety do myčky, leštidlo, prací prášek… Jasně, daly by se koupit ty nejlevnější od nejmenovaných značek, ale jsou plné chemie a ve výsledku člověk stejně moc neušetří, protože tam toho většinou musí dát o to víc. (Pokračování textu…)
