Buďme tolerantní

Stává se mi to téměř dnes a denně. Někdo někoho hodnotí, komentuje, nebo mu přímo nadává. A to toho člověka třeba ani nezná. Lidi lamentují nad špatnými rozhodnutími celebrit, odsuzují jejich jednání a říkají: To bych já nikdy neudělal. Jenže nikdy neříkej nikdy. (Pokračování textu…)

Za to přece můžu já

Alan se s každým novým dnem stává stále více klukem a stále méně miminkem. Občas si až říkám, jak je možné, že se to miminko úplně ztratilo? Jenže ono zdání klame. A tak ač mám doma opravdu už velkého chlapáka, který si umí říct, co chce a co nechce, a každý den mne překvapuje novými dovednostmi, pořád mu je “jen” rok a třičtvrtě. Dneska přesně. (Pokračování textu…)

Nohy hore!

Po Novém roce mě kromě zkoušek čekalo i pár nepříjemných situací, díky kterým jsem si aspoň utříbila, kam chci v tomhle roce směřovat. Jednou z nich byla další nemoc. A tak jsem už počtvrté tuto sezónu léčila rýmu, kašel, nachlazení nebo virózu nebo co to vlastně bylo a přemýšlela jsem, čím to je. Proč mám tak slabou imunitu, že chytnu snad všechno, co kolem mě jen proletí?  (Pokračování textu…)

Offline

Tři týdny. Nejdelší doba, po kterou jsem nenahrála na blog nový příspěvek. Doba, která by mi ještě nedávno připadala jako až moc dlouhá. Cítila bych výčitky, strach, že přijdu o čtenáře… A přesto si z toho teď nic nedělám. I když jsem možná o některé čtenáře přišla… (Pokračování textu…)

Boj se vší(m)

Poslední týdny jsou hodně náročné. A to nejen kvůli škole, kde je toho opravdu hodně, spíš kvůli tomu všemu, co zcela neplánovaně stojí proti nám. Nejdřív viróza, pak byl nemocný Alan, já měla několik večerů za sebou křeče v břiše a od včerejška nás ještě do toho trápí vši. (Pokračování textu…)