alanstondou

I když si svou novou roli matky moc užívám, a většinu změn přijímám s otevřenou náručí, u některých věcí je mi líto, že nejsou jako dřív. Jednou z nich je kamarádská izolace.

Nikdy jsem nebyla ten typ, který by měl kolem sebe desítky kamarádů nebo jednu velkou partu a každý víkend podnikal nějaké akce. Vždycky mi stačilo mít pár blízkých přátel, lidí, kterým jsem věřila, se kterými jsem si rozuměla a bylo mi s nimi dobře. Někteří mi zůstali už od základky, další se nabalili na gymplu a poslední přibyli na vejšce. Jednou za čas jsme se někde sešli, dali kafe, popovídali. Pořád jsme si měli co říct.

Jenže já už teď nejsem společensky in. Mám dítě. A to podstatně mění situaci. Nejdřív se všichni chtějí přijet podívat. Jo, miminko, to je velké lákadlo. Jenže pak zjistí, že to buď spí, nebo brečí, nemluví to, nehýbe se to a že na ně vlastně nemám ani moc čas, mezi vším tím kojením a přebalování. A tak se rozloučí, že se zas někdy uvidíme. Jenže neuvidíme.

Já se totiž nemůžu jen tak sebrat a jet si posedět do kavárny. Ale i když Alan občas podobné, dopředu naplánované výlety zvládne, postupně zjišťujeme, že si nemáme zas tolik co říct. Neviděla jsem totiž poslední filmový trhák, nebyla jsem na tom super koncertně v Lucerně a nečetla tu novou knihu od bůhví koho. A ony naopak nejeví vůbec žádný zájem diskuzím na téma jak se Alan krásně vykakal, co všechno včera spapal a že už se převalil na obě strany.

A já to samozřejmě chápu. Jsme teď prostě každá někde jinde. Jen mě to mrzí. Hrozně ráda bych byla pořád in a v obraze. Ale moje priority jsou teď někde jinde. Jsem prostě trochu napřed, až moje kamarádky budou řešit pokakaný plínky a kašičky, já budu kupovat výbavu do školy a dělat odpoledne s Alanem úkoly.

Naštěstí mám ale kolem sebe i pár matek, se kterými můžu všechny tyhle – pro nezasvěcené lidi nepochopitelné – věci řešit. A strašně moc doufám, že si i s těmi nezasvěcenými časem budu zase rozumět.

alansandrejkou