salankem

Dlouho mi to tak nějak nedocházelo. Bylo to všechno totiž strašně rychlý. Porod (ten teda zas tak rychlý nebyl, na myšlenky jsem ale stejně čas neměla), šestinedělí, uplakané miminko, každodenní starosti, stres a strach. Řešila jsem pořád něco. Alánkovi teče oko, Alánek má něco s pupíkem, Alánek má něco červeného v plínce… Stále jsem si zvykala na tlak a otázky okolí. Umí už tohle? A kolikrát kojíš? Spí ti v noci? Tohle bys dělat neměla. Tohle musíš dělat!

Až pak najednou, a teprve docela nedávno, mi v jednu chvíli došlo: já jsem fakt máma! Já mám dítě. Porodila jsem si ho a je moje/naše. Nějak jsem tomu nemohla věřit. Strašně špatně se ten pocit popisuje. Koukáte na toho tvorečka, on se na vás směje a najednou vám prostě dojde, že je opravdu váš. Už napořád.

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si vždycky, jaké to bude, až tady miminko bude s námi. Samozřejmě je to úplně, ale úplně jinak, než se mi tenkrát honilo v hlavě. A to jsem si to nepředstavovala jako úplnou pohádku, protože mám tři mladší sourozence a z toho dva jsou mladší natolik, že si pamatuju, že s miminkem a dítětem není vždycky všechno růžové. Taky jsem jako brigádu častokrát hlídala děti už třeba od deseti měsíců.

Jenže když je to dítě moje, je to prostě něco jiného. Jsem máma 24/7. V dobrém i ve zlém. Unaveně i nemocně. Šťastně i s pláčem. Pořád. Je to taková škola života. Ale víte co? Já jsem školu vždycky měla hrozně ráda. A miluju i tuhle!