my

Jediná naše společná fotka – to byly Alanovi přesně tři měsíce.

 

Na to, co přijde po narození dítěte Vás nikdo nepřipraví. Jste zvyklí na nějakou denní rutinu, máte nějaké zvyky a rituály a najednou je úplně všechno jinak.

Vůbec se nepovažuju za pohodlného člověka a ani T není z těch, co by každý volný čas prolenošil. Občas ale prostě přišel den, kdy se nám chtělo zalézt do postele a nic nedělat. A tak jsme zalezli. Koukali jsme se na filmy a seriály, povídali jsme si, udělali jsme si dobré jídlo. Nic jsme nemuseli a byla to pohoda.

Jenže už nejsme jenom dva. Už máme doma jednoho malého tvorečka, co se nechce celý den válet v posteli. Tvorečka, co se vzbudí klidně i v pět, připravený objevovat svět. A kašle na to, že máma s tátou mají ještě úplně zalepené oči a horkotěžko se snaží znovu neusnout. Miminko chce vstávat, no tak se bude vstávat. Venku je sice ještě tma jako v pytli, ale u nás už se snídá a hraje. A tak je to pak celý den. Mámo, teď vařit nebudeš, teď si se mnou budeš hrát, jinak budu řvát! A tak dále a tak dále…

Ale denní rutina není to jediné, co se po příchodu nového člena domácnosti změnilo. T. mi onehdy řekl, že jsem hrozně zvážněla a zmoudřela. No, už prostě nejsem ta bezstarostná mladá holka co žije v přítomném okamžiku a nic pro ni není problém. Jsem totiž máma. Od teď už na pěknou řádku let musím myslet nejen na sebe, ale i na dítě. Hlavně na dítě. Kdy bude mít hlad? Nepotřebuje přebalit? Kde má tu hračku? Není už unavený?….

V hlavě mám pořád tisíc myšlenek. A tisíc jich je o Alanovi. Až mě to někdy trochu děsí. Ale už se prostě nemůžu jen tak sebrat a jet do města. Teď se do plánu „Jedem do města“ musí zahrnout kojení, přebalování, spánek, aby byl teple oblečenej, abych nic nezapomněla, mám dudlík?, jo, ježiš, já nemám náhradní plínku, uf, ještě je jedna v kočárku…..

A v neposlední řadě se změnil i náš vztah s T. Dřív jsme měli oči jenom pro sebe. Užívali jsme si jeden druhého, společného a bezstarostného života, vždyť jsme vlastně pořád byli v té prvotní zamilované fázi. Byli jsme spolu asi rok a půl, když se narodil Alánek. A najednou je na prvním místě on. Ale i když zrovna spí a my máme onu chvilku pro sebe, je to všechno takové jiné… Jednak jsme pořád unavení!! 😀 Ale hlavně – máme najednou úplně jiný pohled na sebe navzájem. Pořád něco řešíme. A plánujeme. Aby bylo doma co k jídlu. Abych stihla všechno do školy. Aby byly vyprané plínky. Aby měl Alan co na sebe… Těch opravdu ničím nerušených chvil je málo. Jsme si vzácnější. Tak si najednou člověk začne o moc víc vážit toho prostě jen tak být spolu. A vůbec nevadí, že třeba doma není uklizeno!