Nedávno vyšel na netu článek s cestovatelkou, kterou nezastavilo v prozkoumávání různých částí světa ani mateřství. S malinkým miminkem se vydávala i do tzv. zapovězených zemí – Afriky, Asie, Jižní Ameriky a prostě cestovala dál jako by se nechumelilo. Z diskuze pod článkem jsem měla těžkou hlavu ještě několik dnů poté…

Lidi jí tam vyloženě nadávali, vyhrožovali, uráželi a zesměšňovali. Že má sedět doma na zadku, chudák dítě, a zase nějaká emancipovaná ženská co si musí něco dokazovat.

A mně došlo, že mám velmi podobnou zkušenost. Když někomu řeknu, že studuju, chodím s Alanem na výstavy, cestujeme a bereme ho do kaváren a restaurací, většinou se setkám s nechápavými výrazy, občas vyloženě negativními. Lidi jakoby prostě nedokázali pochopit, že dneska už je trochu jiná doba. Dneska totiž už vůbec neplatí, že s dítětem končí “život” a máma se prostě všeho musí vzdát.

A to se nebojíš, že bude zlobit? Že se bude vztekat? Že se něco stane? 

Najednou mi došlo, že to je všechno jen o přístupu rodičů. Když jsem dřív bývala vystresovaná z toho, že mi Alan začne plakat po cestě autobusem, byla jsem tak nervózní, že zpravidla opravdu plakat začal. A já byla nervózní ještě víc a končilo to nervovým zhroucením obou dvou… Jakmile jsem si ale sama v sobě nastavila, že to tak prostě je, a když začne plakat, a já budu u něj a budu ho těšit, tedy pro něj udělám vše, co je v mých silách, nemám důvod proč být z toho vynervovaná. Že se na náas budou lidi dívat? No a? Vždyť mi to může být úplně někde….

A najednou šlo všechno mnohem líp. Alan zvládal cesty, kavárny, restaurace, výlety… byl úplně zlaté dítě a já jsem si jistá, že je to díky tomu, že jsem byla v klidu já a užívala jsem si to. Jo, někdy brečel, někdy řval a někdy se vztekal. Ale mě to nerozhodilo a díky tomu za chvíli zase přestal.

Díky tomu jsme s Alanem byli už v několika zemích, v mnoha kavárnách a restauracích, výstavách, galeriích, přednáškách… a díky tomu můžu dál žít, s dítětem, ale přesto svobodně.