Ještě než se Alan narodil, věděla jsem, jak o něj budu pečovat. Načetla jsem spoustu knih, článků a diskuzí a ujasnila si, co pro něj bude to nejlepší. Po narození to nakonec bylo všechno trochu jinak, víceméně mi však spousta věcí zůstala. Třeba společné spaní. Nebo nošení.

Poprvé jsem ho navázala hned ten den, co jsme se vrátili z porodnice. A okamžitě jsem si to zamilovala! Od té doby nebyl v šátku jen v noci, na kojení a přebalování. A to nepřeháním. Kdo čte můj blog už nějakou chvíli, tak ví, že Alan těžce snášel příchod na svět a téměř jediné místo, kde se uklidnil, byla má hruď. A tak jsme nosili. A když jsme nenosili, tak jsme se mazlili v posteli, nebo kojili. Prostě byl pořád u mě.

To samozřejmě špatně snášeli všichni příbuzní. Babičky zejména. Těšily se, jak budou drandit kočárkem, ale po jednom pokusu, kdy se Alánek pláčem ani nemohl nadechnout, jsem to nadobro vzdala. A pak to začalo: Vychováš si mamánka. To ho budeš nosit až do puberty? Pěkně si ho rozmazlíš, a pak už se ho nezbavíš! Musí si zvyknout, že se netočí všechno jenom kolem něj. Jen ho nech vyplakat. Vždyť tě jenom zkouší! Nekoj ho pořád, zvykne si na to a pak nebude chtít nic jiného… A tak dále a tak dále.

Ač to občas bylo velmi těžké, nenechala jsem se nikým zviklat. Za to mimo jiné vděčím i obrovské podpoře T, který stál celou dobu za mnou a podporoval všechna má rozhodnutí. Ale byla jsem to nakonec vždycky já sama, kdo musel čelit neustálým otázkám proč nemáme postýlku, proč ho pořád tahám nebo jestli mě už bolí záda. Dlouho jsem se snažila vyzbrojit se neprůstřelnými argumenty, až jsem to jednoho dne vzdala a odpovídala jednoduchou větou: Je to moje dítě, já jsem máma a dělám to, co si myslím, že je pro nás nejlepší.

S tím, jak rostl, se doba strávená u mě postupně zkracovala. Najednou chtěl sám objevovat svět, hrát si, kopat nožičkama. Když začal lézt, nosila jsem ho už jen na vycházkách, doma byl většinu času na všech čtyřech. Pak mi přišlo, že by rád potřeboval svůj prostor i venku, když se mi pořád z šátku, a pak i nosítka vykrucoval, aby lépe viděl. Dali jsme tedy druhou šanci kočárku a k mému překvapení se v něm Alanovi moc líbilo. Pro všechny případy jsem s sebou vozila i šátek, a občas se samozřejmě velmi hodil. Postupně v něm ale chtěl být pořád méně. I kojení se po zavedení příkrmů ustálilo na pěti za den.

Musím přiznat, že i tak jsem občas měla strach, jestli jsou opravdu všechna má rozhodnutí ta pravá. Třeba když měl Alan v necelém roce období separační krizi (to jsem ale v té době nevěděla) a nechtěl mě pustit ani na záchod. Nebo když mu rostly zuby (to jsem taky nevěděla) a chtěl být v asi devíti měsících celý den jenom u prsa. Nakonec se ale všechno vrátilo do „normálu“. Pořád spíme společně v posteli (a ještě dlouho budeme), když chce Alan nakojit, tak ho nakojím a na velká boleníčka pomáhá nošení i téměř v roce a půl.

Ale když mi dneska Alánek, pro kterého si odpoledne přišla babička, abych se mohla učit, zamával na rozloučení, něco jsem si uvědomila. Uvědomila jsem si, že díky tomuhle všemu, díky naplnění všech jeho potřeb, se z něho stal veselý, usměvavý a spokojený malý chlapeček, který miluje společnost, nejradši ze všeho objevuje svět sám a vůbec mu nevadí udělat své mámě pá pá a nechat se v kočárku odvézt do neznáma. A prý že si vychovám mamánka. Pche!