Alan se s každým novým dnem stává stále více klukem a stále méně miminkem. Občas si až říkám, jak je možné, že se to miminko úplně ztratilo? Jenže ono zdání klame. A tak ač mám doma opravdu už velkého chlapáka, který si umí říct, co chce a co nechce, a každý den mne překvapuje novými dovednostmi, pořád mu je “jen” rok a třičtvrtě. Dneska přesně.

Jenže moje nároky jakoby najednou byly vyšší. Jakoby s každým novým slovem, s každou novou ukázkou toho, co se naučil, ztrácel něco z toho “všeomlouvajícího” miminkovství. Z toho věku, kdy mu všechno dovolíte, nezlobíte se na něj, protože on za to přeci nemůže, je moc malý na to, aby pochopil následky atd. A tak se zlobím, když mě neposlouchá, když dělá to “co nemá”, když zlobí.. Zlobí… Tohle slovo mi utkvělo v hlavě. Řekla mi ho onehdy nějaká stará paní v sámošce, když se Alan vztekal, že chce ťapat a nechce sedět v košíku. Prošle kolem nás a tak na půl huby řekla: No jo, ty  moderní děti, neumí nic jiného, než zlobit.

Musím přiznat, že se mi v tu chvíli skoro zastavilo srdce. Jako kdyby mi dal někdo ránu kladivem. Uvědomila jsem si, že Alan nezlobí, že jen prostě neumí jinak vyjádřit svoje emoce. A to se netýká jen záchvatů vzteku… Jak můžu po ani ne dvouletém dítěti chtít, aby chápal, že se nesmí něco, co se ještě před malou chvilkou mohlo. Aby si dával pozor na svoje emoce, když ani já je často neumím ovládat. Aby chápal důsledky svých činů, když to často neumí ani dospělí.

On přece nedělá věci, aby mě ranil, naštval, přidělal mi práci (i když to tak občas vypadá:D). On prostě zkouší, co může, protože chce vidět mou reakci, chce zjistit, co se stane, hledá svou cestu, svou osobnost. Nedělá nic “naschvál”. Není podlý, ani zlý, ani hysterický. Je to prostě dítě. Neví, jak to tady na tom světě funguje, nemá hranice. A od toho jsem tu přece já. Ne abych mu ukazovala svou přehnanou reakci, abych na něj křičela, řvala, byla zlá. Ne. Jsem tu od toho, abych mu ukázala, že se všechno dá řešit v klidu, že nikdy není tak zle, aby se muselo chodit pro fyzické tresty a že každý člověk je jenom člověk  a když něco zpacká, tak se omluví.

To on totiž neví. Nemá žádné vrozené normy a řád. To mu všechno musím dát já, rodina. A i když je to nelehký úkol, když se nad tím člověk takto zamyslí, hned mu všechny ty problémy věžných dní přijdou zanedbatelné.. No ne?