Režim. Slovo které nedá spát snad žádné novopečené mamince. Zavádět režim? Nebo ne? A co to vlastně režím je? V chytrých knížkách o mateřství se dozvíte, že bez režimu malé miminko nemůže fungovat. Já jsem ale byla zásadně proti.

Proč násilně vnucovat dítěti něco, co je pro něj nepřirozené? U nás to ze začátku vůbec nedávalo smysl. Alan se budil každý den v úplně jinou dobu v rozmezí třeba tří hodin. Chytrá poučka “uložte ho ke spánku vždy ve stejnou dobu, cca tři hodiny po ranním probuzení” tak byla neaplikovatelná. Stejné to bylo s jídlem. Prostě jedlo se, když byl hlad. Atd, atd.

Tím, že jsme měli každý den jiný program nám to tak vlastně skvěle vyhovovalo. Jednou se šlo spát dřív, protože jsme pak jeli do města, jindy později, když jsme ještě potřebovali třeba uvařit. Alan byl prostě takové nerežimové dítě. A já jsem za to byla vděčná – nebyla jsem totiž ve stresu, když se něco nestíhalo. Spolu se školou a dalšími aktivitami to pro mě prostě bylo jednodušší.

Ani jsem si tím pádem nevšimla, jak se mi ten prevít režim vetřel pomalu do života. Alanovi je teď už téměř rok a třičtvrtě a dalo by se říct, že až na výjimky dodržujeme naprosto pravidelný denní řád. Včetně jídla, denních aktivit, spánku, procházky. Jak se to stalo? Úplně přirozeně. Alan si totiž takový režim sám určil. V jednu dobu, když jsme zredukovali počet denních spánků na jeden, mi najednou přesně “řekl”, kdy chce jíst, kdy chce spát, kdy půjdeme ven. A protože mu to tak vyhovovalo, nastavila jsem si podle toho ostatní aktivity i já a najednou z toho máme ten tisíckrát omílaný řád. Tenhle je ale přirozený.

A pointa? Nikdy nic nezavrhovat, ale ani slepě nepřijímat. Nechat to, aby si to sedlo. Díky tomu, že náš řád není nucený, je Alan schopný se při nějakých zvláštních okolnostech přizpůsobit a není ve stresu když musí jednou spát v autě nebo kočárku po cestě. Díky tomu, že se tyhle výjimky vyskytovaly průběžně, nepotřebuje ke spánku klid v posteli a prso, ale je schopný usnout prakticky kdekoli, bez toho, aniž by měl nějakou újmu.