Vždycky mě strašně štvaly všechny pohádky a romantické komedie, které končily dokonalou svatbou hlavních hrdinů, kteří zrovna byli na vrcholu štěstí. Hrozně mě totiž zajímalo, co se bude dít potom. Zůstanou spolu? Budou se hádat? Nebo bude jejich vztah pořád stejně idylický?
Náš příběh s T by určitě stačil na klasický holywoodský trhák. Ještě před svatbou a narozením Alana jsem si třeba vůbec nedokázala představit, že bychom se my dva někdy mohli pohádat. Všechno jsme vždycky řešili v klidu, na všechno jsme měli stejný pohled. Byl to prostě sen. Pohádka. A pak se narodil Alan a z pohádky se stalo drama. Ne, dělám si samozřejmě srandu, ale občas to k dramatu opravdu daleko nemělo. Probdělé noci, strach, úzkost, nejistota. Najednou jsme museli řešit všechny ty praktické věci, bydlení, rekonstrukce, doktory, nákupy. Kdo vypere a vyžehlí plíny, kdo dojde se psem. Kdo uvaří večeři… Ze snu se stala ta opravdová realita. Na romantiku nebyl čas, všechno se točilo jen kolem dítěte, chodu domácnosti, práce a školy.
Tak proto se říká, že pohádky byl konec, napadlo mě onehdy, když jsem přemýšlela nad tím, že se náš vztah po svatbě a hlavně narození Alana posunul do téhle praktické dimenze. Do dimenze, ve které jsme na sebe občas oškliví, protože jsme unavení a občas se pohádáme, protože má každý jiná očekávání. Já se třeba těším, že až T přijde z práce domů, ujme se na chvíli Alana, abych měla nějaký čas jen pro sebe a T se zase těší na to, že až přijde z práce, sedne si na chvíli k počítači a udělá si svou chvilku pro sebe. A do toho se Alan vehementně dožaduje obou z nás.
Nějaký čas mě to trápilo. Stýskalo se mi po těch bezstarostných, zamilovaných lidech, kteří měli oči jen pro sebe a žádná blbost je nemohla rozhodit. Jenže pak jsem si uvědomila, že tohle je prostě jen další, vyšší level.
Level, ve kterém jsme zodpovědní nejen sami za sebe, ale i za dalšího človíčka. Level, ve kterém T musí vydělávat peníze na celou rodinu, já se musím starat o Alánka, o domácnost a o to, abych úspěšně dostudovala. Level, který bych nazvala opravdový život.
A tak už možná opravdu nežijeme tu svoji předmanželskou a předrodičovskou pohádku, ale žijeme ještě něco mnohem víc. Žijeme příběh. Příběh o tom, co to znamená žít.