Hodně se o tom píše, ještě víc mluví ale přiznám se, že jsem si až do včerejšího dne nepřipouštěla, jak velká pravda to je, že nás děti zrcadlí. Je to totiž tak trochu hlavolam. Děti nikdy nezrcadlí přesně to, co prožíváme či děláme úplně stejným způsobem. Vždycky si najdou nějakou svojí cestu, svůj způsob. I proto může být (a často je) rozklíčování příčiny nějaké naší emoce strašně složité a zdlouhavé.

Někdy je to ale naopak tak očividné, že vás to praští přímo do čela a donutí zapřemýšlet. Jako mě včera. Celý den jsem totiž byla nervózní, protože mě večer čekal důležitý referát ve škole. Ač jsem na něj byla jakž takž připravená, z podstaty svojí povahy jsem měla pocit, že by to šlo udělat ještě lépe. A tak jsem se celé dopoledne upínala k momentu, kdy půjde Alan spát a já budu mít minimálně hodinu na to, abych referát dodělala a byla s ním spokojená. Jenže Alan vůbec nechtěl spát. Pořád pobíhal kolem, nosil mi jednou tuhle hračku, podruhé támhletu, u ničeho dlouho nevydržel a nervózně přebíhal od jedné činnosti ke druhé.

Čím nervóznější jsem ale byla, tím víc energie měl on. V jednu chvíli jsem byla na pokraji výbuchu vzteku, když jsem se ho už poněkolikáté pokusila uspat a pořád nic. Najednou jsem si ale uvědomila, že si za to můžu sama. Všechno to, co jsem nervózně dělala, bylo jen proto, abych urychlila celý ten proces uspávání, ale i čtení, hraní, zpívání. Všechno jsem “odflákla”, tlačila jsem na něj, podvědomě jsem se všechno snažila uspíšit. Jaký ze mě asi mohl mít pocit? To, co dělal, byla vlastně jen odpověď na moje chování! Nešlo to hned, ale jakmile jsem si to uvědomila a pokusila se trochu chodit do pohody, Alan se uklidnil a usnul.

Když jsem pak měla chvilinku času na přemýšlení, došlo mi, kolik situací se odehrálo přesně podle stejného scénáře. Já měla nějaký stres – někam jsme spěchali, něco jsem potřebovala udělat, někomu zavolat nebo prostě jen jít rychle domů z obchodu. No a Alan dělal buď přesný opak, sabotoval to, co jsem potřebovala já, byl uřvaný, nervózní, vztekal se nebo si zrovna chtěl urputně hrát s legem. Čím víc jsem ho nutila dělat to, co chci já, tím víc se zasekával, a já taky a..prostě začarovaný kruh.

Jak z něj ven? No, přiznávám, že je to občas zatraceně těžký. A zvlášť ve chvílích, kdy prostě musíte něco udělat, máte oběd na plotně nebo potřebujete jít k zubaři. V takových cvhílích s tím bojuju i já, ačkoli se postupně učím, že to, že přijdu někam pozdě, vlastně zas tak nevadí, a nakonec i ten oběd můžu vypnout a dodělat potom. Důležité je to brát všechno s rezervou. Být víc v klidu, uvědomovat si vlastní pocity, emoce a problémy. Právě ty totiž potom to dítě zrcadlí. Než se zlobit na něj, zlobte se nejdřív trochu na sebe. Nebo vlastně ne, nezlobte se. Přijměte tu situaci, tu emoci a zkuste se na ní podívat z vrchu. To třeba mě strašně pomáhá. Najednou si totiž uvědomím, že zas až tak o nic moc nejde….