Máme za sebou už téměř tři týdny školy, neuvěřitelně to letí. První týden byl strašně náročný, až jsem měla strach, že to prostě zvládat nebudeme. Ale pak si to krásně sedlo, najeli jsme na nový systém a tento týden už všechno krásně vychází.

Všechno je to postavené na důkladném plánování a velké sebekázni. Protože potřebuju tento rok nahnat velké množství kreditů, chodím na všechny vypsané předměty. To v praxi znamená, že jsem ve škole jedno celé dopoledne, jeden celý den a ještě jednou večer. To samozřejmě není tak hrozné, mnohem víc času ale zabere samostudium a příprava na všechny semináře, stejně jako vypracovávání referátů a teoretických prací. V reálu pak vlastně trávím studiem mnohem víc času, než jenom bytím ve škole.

A tak jsem musela omezit veškeré ostatní aktivity na minimum. Buď jsem s Alanem, nebo jsem ve škole nebo se učím. Tečka. Nic víc vlastně teď není. Může se to zdát jako něco strašně omezujícího, ale pro mě to má úplně opačný efekt. Čas s Alanem si teď užívám mnohem víc než dřív. Když jsem s ním, jsem opravdu s ním, těch chvil si najednou opravdu vážím, nevztekám se kvůli blbostem a příjímam všechny jeho stavy s takovou zvláštní lehkostí – vím totiž, jak je ten společný čas křehký. Taky se snažím Alan víc zapojovat do běžných denních činností – chodíme spolu nakupovat, vaříme, uklízíme… a všechno formou hry, která je pokaždé jiná – jak se mi zrovna chce, nebo co mne zrovna napadne. To “hraní si” jako takové si Alan užije s naší hlídačkou.

Zároveň jsem si uvědomila, že teď už ani nevyvíjím takový tlak na T, když přijde večer domů z práce. Dřív jsem se k tomuhle okamžiku upínala, těšila jsem se, až mu večer Alana “odevzdám” a budu mít chvilku pro sebe. Teď mám chvilku pro sebe častěji, a to ve škole, nebo když se učím, a tak si může T po příchodu z práce taky chvíli oddychnout a věnovat se Alanovi až se mu bude opravdu chtít.

Samozřejmě to má svá negativa – nestihám srazy s kamarádkami, nemohla jsem si teď o víkendu užívat sluníčka, nemáme společné večery u filmu. Když Alan spí, tak se učím, jak odpoledne, tak večer. O víkendu nemáme žádné velké plány, protože se snažím využít ten čas ke studiu… A tak dále a tak dále… Musí to mít člověk proto v hlavě srovnané, nedělat to jen kvůli tomu, že se to musí, ale mít k tomu vztah, nějakou vnitřní motivaci. Jinak bych to nedala. Takhle to není tak hrozný 🙂 Do školy se těším, ta seberealizace je pro mě strašně důležitá. A taky musíte mít velkou podporu rodiny – bez té bych to nezvládla.

Sečteno podtrženo, jo, je to těžký. Ale taky je to život naplno. A to je to, o co jde. Aspoň mně 🙂